Položit otázku jaké je nejčastější infekční onemocnění, by nejspíše bylo naprosto zbytečné. Odpověď zná velké množství populace, vždyť do styku s herpes viry přišlo až 90% z nás. Říká se, že kvůli oparům nařídil římský císař Tiberius zakázat líbání, aby zamezil jejich masovému šíření. Vzpomněl si na ně i samotný Shakespeare, když psal svůj román Romeo a Julie, kde popisoval puchýřky na rtech přítomných dam. Odborný název Herpes simplex se však objevil až kolem roku 1713, přičemž virový původce zůstal utajen až do čtyřicátých let dvacátého století. Opar je důsledkem lidského herpetického viru, jehož známe hned dva typy.
I když není jasně definovaná lokace, v níž jednotlivé typy způsobí vznik vřídku, ve většině případů mají jasně definované hranice. Zatímco Herpes simplex virus prvního typu může za vznik oparů v oblasti obličeje, tak HSV 2 postihuje genitálie. Krom simplex virusu se mezi herpetické viry řadí i Varicella-zoster. Ta je původcem dětského onemocnění plané neštovice, avšak u některých jedinců se později může objevit znovu v podobě pásového oparu. A proč tomu tak je? Herpes viry mají totiž unikátní schopnost se schovat v nervových gangliích v latentním stavu. Tím jsou jakoby neviditelné pro složky imunitního systému a trpělivě vyčkávají na svou příležitost znovu zaútočit.
Přesné příčiny proč dochází k druhotným infekcím, nejsou prozatím objasněny, ale souvisí s některými provokačními faktory. Tím se osvětluje, proč při tak vysoké promořenosti populace tímto virem, se opar objevuje pravidelněji asi jen u deseti procent lidí. Podstatnou úlohu sehrává již zmíněný imunitní systém, pokud z nějakého důvodu dojde k jeho oslabení, stává se herpes virus aktivním. Na obranyschopnost našeho organismu má přitom vliv mnoho faktorů, např. prochlazení, nedostatek spánku, nachlazení či únava. Na vznik oparu se může však podílet i sluneční záření, respektive jeho ultrafialová část. Mezi další častý spouštěč se řadí psychická zátěž způsobená dlouhodobým stresem. U žen je navíc více kritickým obdobím menstruace, kdy dochází k výkyvům hormonů. Vyvolávacím faktorem mohou být i potraviny s vysokým obsahem aminokyseliny arginin (čokoláda, ořechy, želatina).
K šíření viru dochází přímým kontaktem s nakaženým či i nepřímo společným používáním předmětů. U HSV 1 dojde k prvnímu kontaktu povětšinou již v dětství, přičemž se tato primoinfekce velice často ničím neprojeví. Pokud dojde k propuknutí vnějších symptomů, jsou povětšinou přisuzovány jinému původci, neboť velice připomínají angínu. Objevuje se zvýšená teplota, následována zarudnutím a bolestivostí krku. Přítomno je i typické zvětšení mízních uzlin. Po této primoinfekci se herpes usadí v nervových gangliích a již se prezentuje jako opar. HSV 2 se řadí mezi pohlavně přenosné choroby a nejrizikovější skupinu tvoří zejména mladí lidé. HSV 2 se již při primoinfekci projevuje výsevem bolestivých puchýřků, jenž může být doprovázen i zvýšenou teplotou.
Ač je opar považován spíše za nepříjemné a obtěžující onemocnění, je jeho původce pod drobnohledem lékařů. Do souvislosti s herpes viry se totiž čím dál častěji dostává Alzheimerova choroba. Virus totiž za přítomnosti jisté variace genu Apolipoproteinu E může ovlivňovat receptory lipoproteinů a tím vést k rozvoji tohoto onemocnění. Tím by byl doposud neobjeveným významným faktorem. Avšak je nutné zdůraznit, že jsou tyto studie pouze na začátku zkoumání. Obdobné zásluhy se herpes simplex přisuzovali i u tzv. Bellově obrně, což je typ ochrnutí obličeje. Původní dohady však byly výzkumem vyvráceny.